Cry

Pláč

A svět se rozplakal. Všichni plakali nad Tvým odchodem. Plakali jsme, protože odešel někdo, kdo nám otevíral oči. Odešel někdo, kdo nám říkal, jak máme v sobě hledat lásku a začít milovat sami sebe a svou, naši, Zemi.

Ano, i Ty jsi plakal. Plakal jsi, protože jsi věděl, co nás čeká. Věděl jsi, že všichni ubližujeme každý sám sobě, druhým, naší Zemi. Nevážíme si přírodního bohatsví, které je všude kolem nás. Neumíme nebo nechceme děkovat za každou maličkost, která nám umožňuje žít zde, na Zemi. Bereme za samozřejmé, že můžeme dýchat... běžně a bez jediného slůvka díků využíváme bohatství naší Země, uměle přetváříme její tvář. Tam, kde jsou lesy, je kácíme. Tam, kde je voda, ji vysušujeme. Tam, kde je sucho, vozíme vodu... děláme všechno obráceně a naši matičku Zemi to strašně bolí. A ona pláče.

Pláče celý svět. My pláčeme, protože jsi odešel... Země pláče, protože odešel její ochránce... I přes slzy vnímáme však Tvé poselství. Chraňte Ji! Chraňte naši Zemi. Jinak už za pár desetiletí bude velký nedostatek vody. Vyhyne spousta zvířat a rostlin... A my, lidé, budeme umírat mladí, protože nebude to, čeho si tak krutě teď nevážíme. Nebude voda – bude tak drahá, že se jí bude platit místo peněz. Nebude co jíst, protože bez vody všechno zhyne – i příroda.

V oceánech bude vody ubývat. A bude čím dál slanější. Paradoxně bude všude dostatek soli, ale bude chybět voda. Už nebudou děti poslouchat pohádku o soli nad zlato, budou poslouchat jinou, o vodě, která je nad všechna bohatství světa. A budou plakat. Celý svět bude plakat.

Jen já jsem jaksi zapomněla ronit slzy. Nešlo to. Bolest, ukrytá hluboko v srdci, pulsovala mou hrudí. Měla jsem pocit, že mi srdce vyskočí z těla. Cítila jsem, jsk se rozpíná a nebyla jsem schopna nic udělat, abych ji ztišila, ovládla. Zapomínala jsem na svět okolo sebe a byla soustředěná do svého nitra, které plakalo. Ale na povrch nevyšla jediná slza z mého oka. Byla jsem soustředěná do svého těla, které uvnitř krvácelo. Ale na povrchu se neobjevila jediná kapka krve. Bolest v hrudi ovládla mé další dny, mé další konání... Já se postupně uzavírala před světem. Postupně jsem přestávala komunikovat. A kde jsi byl v tu dobu Ty? Kde´s byl, Michaeli? Zoufale jsem tě volala, s bolestí v srdci jsem toužila prožívat ty krásné chvíle, kdy jsme byli spolu. Pouštěla jsem si naši písničku a čekala, že přijdeš. Že si budeme povídat, jako předtím... Kde jsi byl, drahý Michaeli?

Trvalo mi dlouho, než mi došlo, že už nepřijdeš. Trvalo mi několik měsíců, než jsem pochopila, že tuhle bitvu musím vybojovat sama. Až málem bylo pozdě...

Mé myšlenky klesly až nejníž. Klesly tak hluboko, že dál už byla jen tma. Černočerná tma. A v tu chvíli jsem si uvědomila, že tohle nesmím. Nemůžu všechno vzdát a odejít. Ne! Takhle ne! Zvedla jsem hlavu, po několika dnech i tělo a začala se rozhlížet kolem sebe. Takhle to přece nemůže jít dál. Takhle přece nikomu nepomůžu! Vyšla jsem ven a v jasné noci zvedla oči k obloze. A tam na mě mrkaly milióny hvězd a hvězdiček. A já pocítila to známé teplo, ten známý klid, když jsme bývali spolu... Objala jsem se, abych ten pocit udržela co nejdéle. Ano, už vím. Tam, mezi hvězdami, je můj domov. Ale ještě není čas se tam vrátit. Ještě ne. Je třeba vykonat úkol, který mám zde, na Zemi. A tím úkolem je LÁSKA. Bezpodmínečná a zázračná láska, která probouzí další lásku...

Děkuji, Michaeli. Děkuji, příteli, že jsi mi dal příležitost se probudit. Děkuji za novou šanci. Děkuji za šanci dál žít. Děkuji za šanci dál žít a rozdávat lásku. Děkuji...

A v tu chvíli mi vytryskly slzy. Rozplakala jsem se. A plakala jsem dlouho. A nahlas.  A celý svět se zalil slzami. A bolest v mé hrudi zmizela. Místo ní jsem cítila teplo. Teplo, lásku a světlo. Ano, bude líp, Michaeli. My to dokážeme. Já to dokážu. Slibuji!