Rodinné konstelace, harmonie v rodině - zásadní kámen vztahů

Dítě, kterému je znemožněno projevovat přirozenou lásku k nejbližším osobám, cítí, že něco není v pořádku. Cítí se opuštěno, odmítnuto, osamoceno a často se tak uzavře do sebe. Ten samý človíček pak v dospělosti nedokáže navazovat rovnocenné vztahy. A motá se v kruhu, kdy se v každém vztahu cítí opuštěný, odmítnutý a sám. Důsledky těchto pocitů jsou mnohdy velmi vážné: melancholie, „strach“ z lidí, vyhledávání samoty, nespolečenskost, deprese, touha odejít z tohoto života (sklony či přímé pokusy o sebevraždu), atd.

K takovýmto situacím (obvykle v dětství) může dojít, když kdokoli (nejčastěji matka nebo otec nebo oba) z nejbližších umře nebo onemocní, anebo odejde ze stávajícího rodinného systému (a nezáleží na tom, zda z vlastní vůle, či je donucen…). A traumata, prožitá v dětství, nám ovlivňují celý život, pokud nevíme, jak se s nimi vypořádat.

Patřím k těmto mnoha případům. Manželství mých rodičů se rozpadlo, když mi bylo 1,5 roku. Od této doby jsem vyrůstala u své babičky. Byl mi znemožňován jakýkoliv kontakt s matkou a starším bratrem  a otce jsem vídávala velmi málo. Tohle rodinné uspořádání pochopitelně na mně zanechalo následky – už jako dítě jsem byla bojácná, zakřiknutá, držela jsem se stranou jakéhokoliv kolektivu, což ve školních létech nahrávalo šikaně, a postupně ze mne vyrostla žena s názorem, že lásku druhých si zasloužím jen tehdy, když budu ta nejhodnější a nejposlušnější holčička pod sluncem. Že to takhle v životě nefunguje, mě „život“ sám prostřednictvím vztahů svými „fackami“ učí dodnes.

Ve svých 45 letech jsem se sešla se svojí maminkou. I když první setkání bylo z mé strany malinko rozpačité (stále ještě mám potíže projevovat své city naplno), přece jen jsem moc ráda, že k němu došlo. S maminkou si telefonujeme a vyprávíme… po tak dlouhé době si máme co říct. A mé srdce naplňuje vděčnost, že už nejsem sama, že vlastně mám rodiče, díky kterým jsem přišla na svět. Není důležité, co se dělo potom. Absolutní přijetí rodičů právě proto, že jsou rodiče, je nutné pro moje psychické uzdravení. Samozřejmě to platí oboustranně. Rodiče jsou dva, na mne tedy ještě čeká spousta práce v objevování nové životní role – role dcery, role přijaté dcery… Stejně tak spousta práce čeká i moje rodiče. Ale už teď vím, že ať to bude jakkoli těžké pro kohokoli z nás, já v každém případě víc získám než ztratím. Přestávám být opuštěná, odmítnutá a sama. A to mě naplňuje nekonečnou vděčností a láskou :-)

Citát:

„Svobodní a silní můžeme být teprve tehdy, když uspořádáme svůj vztah ke členům rodiny a jejich osudům.“ (Bert Hellinger)